Závody a závodníci

Závody mimo oddíl – Motivace nebo demotivace?

Závody mimo oddíl mohou být velmi motivační, ale také velmi demotivační a zažil jsem případy kdy po závodech mimo oddíl dítě skončilo s judem celkově.

Nezapomínejme dále, že v judu vždy vyhraje jen jeden ze dvou. A že prohra může bolet – ne tolik jako v boxu, ale bolí.

Osobně nejsem zastáncem závodění u malých dětí. Věřím, že si děti mají hlavně hrát, sportovat herní formou a zábavně si vytvářet pozitivní, celoživotní vztah ke sportu.

Další zásadní point prosím na který myslete než budete přemýšlet o závodění v judu. Pokud například Vaše dítě chodí na hokej pouze jednou týdně, nasadí ho trenér do soutěže proti dětem které trénují 5x týdně? Myslím si že rozumný trenér ho nenasadí a to mu nehrozí zranění tak jako v judu.

Oddílový turnaj – vánoční

V průběhu roku pořádáme několik oddílových turnajů, například vánoční, velikonoční nebo během judo campů.

Kdy jsou závody mimo oddíl vhodné?

• Dítě naprosto dominuje ve své váhové a věkové kategorii technicky.

• Nemá v oddíle adekvátní soupeře, všechny lehce poráží a preferuje zápasy se staršími.

• Je soutěživé a vyhledává silnější soupeře, se kterými se rádo poměřuje.

• Chodí na více tréninků týdně a na oddílových závodech už nemá soupeře.

• Rodiče jsou bývalí sportovci a dítě je vedeno k závodění i doma (posilování, trénink navíc, správná motivace).

Kdy závody mimo oddíl nedoporučujeme?

• Dítě má dost soupeřů v oddíle a není třeba další riskovat.

• Spíše se zápasení vyhýbá, hledá slabší soupeře.

• Bojí se padat (pády v závodech bolí víc než v tréninku).

• Má rádo pohyb, ale není soutěživé ani agresivní (což je běžné u většiny dětí v našem oddíle - na tyto děti se zaměřujeme).

• Rodiče nejsou sportovně založení a nejsou schopni dítě správně odhadnout (přehnané ambice rodičů, dítě častokrát stojí pouze o uznání a pochvalu rodičů - to je pro ně víc než nějaký kousek plíšku ze závodů).

• Pokud účast na závodech nedoporučí hlavní trenér.

V rámci judo víkendů a soustředění pořádáme turnaje, kde děti mohou získat zkušenosti a ukázat své dovednosti. Pokud dítě zvládá zápasit s našimi aktivními závodníky a konkurovat jim (nemusí nutně vyhrávat), může dostat doporučení od hlavního trenéra jet na závody mimo oddíl.

Mimo-oddílové závody pro děti 6–10 let

• Náš oddíl JUDO4FUN má přibližně 1000 členů, což umožňuje dětem najít si soupeře i na našich vlastních turnajích.

• Menší oddíly tuto možnost nemají, a proto pořádají mezi-oddílové závody, kde si děti poměřují síly. Často jde o randori o medaile, které však trenéři a rodiče někdy neúměrně prožívají.

• Osobně dávám přednost sportovnímu dopoledni, kde si děti zacvičí 2 hodiny a zápasí 10×, místo toho, aby jely na turnaj, kde mají jen 2×2 minuty zápasu a celý den jsou zavřené v tělocvičně. Přehnaná soutěživost u dětí ve věku 6–9 let mi připadá nezdravá.

• 💡 Náš oddíl nepotřebuje státní dotace, a proto děti do závodů v tomto věku nemusíme nutit.

Mimo-oddílové závody pro děti 11–16 let

• V tomto věku už většina dětí pochopí, jak závody bolí, a buď závodit přestane, nebo závody odmítá.

• Děti v kategoriích mladších a starších žáků mají možnost bojovat o titul mistra kraje a mistra republiky. Pokud jsou úspěšné, mohou se kvalifikovat na dětskou olympiádu nebo mezinárodní soutěže v rámci Českého svazu juda.

Věkové kategorie v judu

📌 Nejmladší kategorie:

• Koťata (7–8 let) – Judo dělají pro radost, často jako součást všestrannosti.

• Mláďata (9–10 let) – Závody jsou zde formou zábavy a sbírání zkušeností.

📌 Žákovské kategorie:

• Mladší žáci (11–12 let) – Pokud chce dítě vítězit, mělo by už mít judo jako hlavní sport (trénink min.3x týdně. Doporučuji navštěvovat i otevřené randorové tréninky v USK Folimanka).

• Starší žáci (13–14 let) – Tréninky 4× týdně a více jsou zde nutností.

Tyto kategorie se účastní krajských pohárů, kde se sbírají body pro kvalifikaci na Mistrovství republiky. Úspěšní závodníci pak mohou reprezentovat kraj na dětské olympiádě či evropských soutěžích.

📌 Dorostenci, junioři, muži:

• V těchto kategoriích závodníky podporuje USK Folimanka a Vršovice, kam mohou přejít, pokud chtějí judem žít a reprezentovat Českou republiku.

Pokud stále váháte, zda závody jsou pro vaše dítě vhodné, doporučuji si přečíst následující článek: Proč dětem kazíme sport? (autor Václav Dolejší).

Proč dětem kazíme sport? VÁCLAV DOLEJŠÍ Díky hodinám drilu a tlaku na výkon máme spoustu mistrů světa v kategoriích do 12 let. To se nám třeba ve fotbale nemohou rovnat ani Italové. S dospělými Italy se ale na hřišti nepotkáme.

Všichni jsme se samozřejmě hodně radovali, když „naši kluci“ přivezli z hokejového šampionátu bronzové medaile. Po dlouhých deseti letech čekání! Hoši, děkujem! Pojďme si to ale dnes, s týdenním odstupem a chladnou hlavou, říct střízlivě a upřímně: Byla to náhoda. Vždyť z velkých týmů jsme ve Finsku dokázali porazit jediný, a to Spojené státy. Hokejovou bídu ještě lépe dokládá jiná statistika – na mistrovství světa juniorů jsme medaili nezískali už 17 let. Ale není to jen hokej. Sokolskému národu se poslední roky nedaří skoro v žádném sportu. Pokud tedy pomineme, že máme mistra světa v káčování, piškvorkách nebo kuličkách. Co se to děje? Zkazili jsme sport dětem. Míněno my všichni – rodiče, trenéři, kluby i stát s jeho zvrácenými pravidly financování sportu. Ani ty nejmenší děti nesportují pro radost, ale hlavně proto, aby získaly branky, body nebo vteřiny. Nejdůležitější je uspět a vyhrát. Prohra znamená ponížení, ostudu, slzy. To moc dobře ví každý prvňáček, kterého seřve táta, máma nebo trenér.

Ano, díky ranné specializaci, hodinám drilu a tlaku na výkon máme spoustu mistrů světa v kategoriích do 12 let v různých sportech. To se s námi třeba ve fotbale nemohou srovnávat ani Italové, čtyřnásobní mistři světa. Škoda, že s nimi nemůžeme změřit síly i v dospělém fotbale, protože na světový šampionát jsme se už čtyřikrát za sebou nedokázali ani kvalifikovat. V jiných zemích nechávají žáčky mazlit se s balonem nebo pukem, aby měli radost třeba z povedené kličky, zatímco my na ně řveme. Zahoď to, odkopni, hlavně neriskuj! Že tenhle systém nefunguje a jak vyhořelé a zničené děti se spoustou pohárů na poličce ve svém pokoji definitivně opouštějí sport už v juniorském věku, nedávno popsal britský deník Guardian.

Ve své analýze popisoval, jak je možné, že pětimilionové Norsko tak jasně dominuje v zisku medailí na posledních zimních olympiádách, a proč mu nestačí ani země s bezednými líhněmi talentů, jakými jsou USA, Čína nebo Rusko. A zjistil, že to není jen podnebím, bohatstvím země nebo tím, že v Norsku sportuje neuvěřitelných 90 procent dětí. Ten hlavní rozdíl je jinde – Norové zavedli zákaz soutěží ve všech sportech pro děti do 13 let. Neklade se důraz na soutěživost, na skóre, žádné body, góly ani vteřiny. Děti sportují pro radost. A učí se sport si zamilovat. Samozřejmě i čeští trenéři velmi dobře vědí, že malé děti nepotřebují specializaci, ale úplný opak – co největší všestrannost. Jenže jsou pod tlakem buď ambiciózních rodičů, kteří chtějí mít doma malého mistra světa, anebo svých klubů, které dostávají státní dotace nejen na hlavu, ale také podle výsledků v soutěžích. Změnit se to snaží iniciativa Trenéři ve škole. Specialisté z klubů chodí pomáhat na základní školy do hodin tělocviku. Snaží se tady rozhýbat a nadchnout pro sport i „moulíky“, jak vtipně říkají pohybově nepříliš nadaným dětem. Že děti potřebují umět lézt, šplhat, dělat kotrmelce, házet, skákat nebo se prát, aby z nich vyrostli budoucí úspěšní sportovci, víme díky mnoha příkladům. Takový Roman Šebrle, olympijský vítěz v desetiboji, který jedenáct let držel světový rekord, začínal s atletickým vícebojem až v 19 letech. Do té doby se věnoval fotbalu. Ve stejném věku s veslováním začínala i Miroslava Knapková, pozdější mistryně světa a olympijská vítězka ve skifu. Přitom jako dítě se věnovala běhu na lyžích a lehké atletice. Jestli mají trofeje z velkých turnajů zdobit v Česku i jiné místnosti než jenom dětské pokojíčky, potřebujeme změnit přístup.