Karel Kopeček, II. DAN

      Jak a kdy jsem se dostal k judu: Pamatuju si, že to bylo v rámci náboru ve škole, když jsem chodil do šesté třídy, v roce 1966. Vybrali nás pět z padesáti spolužáků a já jediný jsem u juda zůstal. Chvíli jsem váhal mezi judem a atletikou, ale nakonec zvítězilo judo.

První tělocvična: Bylo to v klubu ROH Železničářů v pražských Holešovicích. Měli tam zápasnickou žíněnku a topili v kamnech na uhlí.

Kdy jsem udělal zkoušky na první pásek a jaké to bylo: Zhruba po třičtvrtě roce po absolvování několika žákovských turnajů. Byl to úžasný pocit, že nemusím nosit bílý pásek.

První medaile: Jde spíš o první velký zážitek. Měl jsem žlutý pásek a porazil jsem Aleše Brožka, který měl už zelený pásek. Překvapil jsem ho chvatem na levou stranu – o-goshi a pak přešel do držení kesa gatame.

Nejcennější medaile: Na mezinárodním turnaji v polských Katovicích. Bylo to v roce 1974 a startoval jsem ve vyšší váhové kategorii, než obvykle. Podařilo se mi vybojovat bronz.

Oblíbená technika: Vždycky jsem měl nejraději nožní techniky, tedy ashi vazu, třeba „sasanku“ sasai-tsurikomi-ashi. Rád jsem ale vždycky chvaty kombinoval nebo se snažil soupeře nějak překvapit. Třeba bočními „goshi“ hody na levou stranu. Kdysi jsem si vymyslel i jeden vlastní hod, kterému jsem říkal bestie. Jak se ale trénuje, to je moje osobní tajemství, které prozradím jen těm, u kterých si budu jistý, že ji budou umět provést dobře.

První zápasy v první lize: Pral jsem se za Slávii VŠ Praha. Tenkrát mě trénovali bratři František a Petr Jáklové. Dva týdny po osmnáctinách mě nominovali. Měl jsem štěstí, byli jsme tenkrát silný tým a většinou vyhrávali.

Kdy jsem se dostal do reprezentace: Poprvé jsem měl lvíčka na kimonu už jako dorostenec v roce 1971 nebo 1972. Už si to přesně nepamatuju. Byl a jsem na to pořád opravdu hrdý.

Největší soupeř: I když jsme se pravidelně potkávali spíš na tréninku, tak za svého největšího a možná i osudového soupeře považuju bronzového olympijského medailistu Vladimíra Kocmana. V roce 1975 jsme se potkali ve finále kategorie bez rozdílu vah na turnaji v Jablonci. Já už měl v tu chvíli za sebou vítězství ve své váhovce do 80 kg. Vladimír byl o více než dvacet kilogramů těžší, než já. Bohužel mě hodil tak nešťastně, že jsem si zranil rameno a tím vlastně skončila má závodní kariéra.

Největší judokamarádi: Jsou to Tomáš Mejkal a Jiří Hulan. S těmi se znám už mnoho desítek let.

Největší judozážitek: To bylo v roce 1975, kdy jsem byl nominován do národního týmu a odjel s ním na Kubu, kde jsme absolvovali dva turnaje. Často a rád na to vzpomínám. Byli tam se mnou například Vladimír Kocman, pozdější bronzový medailista z olympiády v Moskvě, akademický mistr světa a současný šéf sportovní komise Mezinárodní federace juda Vladimír Bárta, ale také vynikající judista a náš trenér René Srdínko, držitel 8. Danu nebo můj kamarád a trenér Václav Bauer z Plzně, držitel 6. Danu.

Proč jsem u juda zůstal: Protože je to sport na celý život. Kdo jednou začne dělat judo, tak zůstane judistou do konce života. I když ho nebude dělat aktivně dělat, tak v hlavě mu myšlenka juda zůstane.

POPISKY K FOTOGRAFIÍM:

  1. 1972 – Velká cena Jičína a finále kategorie bez rozdílu vah. Pral jsem se s Tvrdým z Bratislavy (vlevo), který vážil o 30 kg víc, než já a porazil ho.

  2. 1972 – Velká cena Jičína. Tady stojím krátce po vítězném finále mé váhové kategorie do 75 kg.

  3. 1972 – Velká cena Jičína – semifinále v mé váhové kategorii do 75 kg. Tady vidíte nástup na můj osobní chvat „BESTIE“.

  4. 1972 – Velká cena Jičína – dostávám medaili za vítězství. Už ale nevím, jestli to bylo za mou váhovku nebo bez rozdílu vah.

  5. 1975 – S reprezentací na Kubě. Já jsem ten úplně vlevo.

  6. 1975 – S reprezentací na Kubě. Fotografie je z tréninku před turnajem.

  7. 1975 – S reprezentací na Kubě. Já jsem úplně vpravo. Úplně vlevo je bronzový z olympiády v Moskvě Vladimír Kocman a vedle něj akademický mistr světa Vladimír Bárta.

  8. 1975 – S reprezentací na Kubě. Snímek našeho národního týmu. Já jsem šestý zleva.

  9. 1975 – S reprezentací na Kubě – koupání v oceánu a čekání na velkou vlnu. Já jsem druhý zprava, ten co ukazuje. Byl to skvělý relax mezi turnaji.

  10. 2018 – S vnoučkem Péťou během jednoho z judovíkendu JUDO4FUN V Unhošti.

  11. 2018 - Během tréninku v JUDO4FUN.

  12. 2019 – Velmi nečekaný a velmi krásný okamžik. Předseda kolegia danů Českého svazu juda Jiří Vele (6. Dan) mi právě uděluje 2. Dan.

  13. 2019 – Certifikát 2. Dan.

  14. 2019 – Společná fotografie s šéfem JUDO4FUN Martinem Kadubcem (vpravo) a předsedou kolegia danů ČSJ Jiřím Velem (uprostřed).