Závody a závodníci

Závody mimo oddíl mohou být velmi motivační, ale i velmi demotivační!

Nezapomínejte na to, že vyhraje jen jeden ze dvou. A že prohra v judu často bolí. Ne tolik jako v boxu, ale bolí.

Já osobně nejsem zastánce závodění u dětí, věřím spíše tomu, že si děti mají hrát(sportovat herní formou) a zábavnou formou si vytvářet positivní a celoživotní vztah ke sportu.

Rovnou upozorňuji, že toto je můj osobní názor, který sdílí všichni oddíloví trenéři J4F. Nesouhlasí s námi drtivá většina oddílů a jejich trenérů. S nenávistí vůči mému přístupu se setkávám pravidelně. Podpora rodičů, kteří názory našeho oddílu sdílí nás utvrzuje v tom, že to takto je správně.

Oddílový turnaj - vánoční. (děláme jich několik ročně - velikonoční, na judo campech aj.)

Kdy závody mimo oddíl ANO:

- vaše dítě naprosto dominuje ve svojí váhové a věkové kategorii technicky

- vaše dítě zde nemá ve svojí váhové kategorii soupeře - všechny lehce poráží a preferuje zápasit se staršími

- vaše dítě je agresivnější než ostatní a chce prostě zápasit co to jde, vyhledává si cíleně i silnější soupeře se kterými se rádo poměřuje

- chodí na více tréninků týdně a na oddílových závodech nemá soupeře(všechny poráží lehce)

- rodiče jsou bývalí reprezentanti(má geny) a vidí jasné předpoklady pro závodění, vedou ho i doma(posilování) a jdou mu příkladem (sami aktivně trénují).

Kdy závody mimo oddíl NE:

- vaše dítě má dost soupeřů v našem oddíle

- spíše se zápasení vyhýbá, hledá slabší soupeře

- bojí se padat (ono to hodně bolí, kor na závodech)

- není vůbec agresivní, jen má rádo pohyb. (může být enormně fyzicky talentované, ale nemá v sobě agresivitu a touhu vyhrávat za každou cenu). Těchto dětí je u nás v oddíle většina.

- rodiče nejsou extra sportovně založeni (pozor, největším nepřítelem dítěte je ambiciózní rodič)

- pokud nedoporučí hlavní trenér

Oddílové přebory - kvalifikace na závody mimo oddíl (turnaje viz video výše):

Náš oddíl v rámci judo víkendů a soustředění pořádá pravidelně turnaje, kde v případě zájmu o mimo-oddílové soutěže je vhodné toto nahlásit a my Vašeho judistu necháme zápasit s několika našimi aktivními závodníky. Pokud je váš mladý judista schopen jim konkurovat (neříkám je porazit), jen konkurovat, tak teprve tehdy Vám doporučím závody mimo náš oddíl.

Co jsou mimo-oddílové závody pro děti 6-10 let:

Náš oddíl JUDO4FUN má středně velkou základnu dětí(1000), což když pořádáme vlastní závody znamená, že dítě většinou najde nějakého vhodného soupeře, kterého častokrát vůbec nezná.

Když navštěvujete ale oddíl, který má členskou základnu menší, tak vaše dítě zná všechny soupeře z tohoto oddílu a nemá šanci si poměřit síly s někým koho nezná. V některých případech nemá ve své váze a věku soupeře vůbec. Proto se pořádají tyto spřátelené závody, kde dítě poměří své síly. Jednoduše řečeno jsou to takové mezi-oddílové randori o medaile. Rodiče i trenéři to ale pro mne nepochopitelně prožívají.

Osobně s mými dětmi jdu radši makat na sportovní dopoledne, kde si moje děti zacvičí min.2 hodiny a zazápasí aspoň 10 krát, než abych se trmácel hodinu daleko,kde se poperou 2x2min a celý den jsou zavření v tělocvičně. Enormní přemotivovanost dětí ve věku 6-9 let mi připadne nezdravá. (Podotýkám toto je můj subjektivní názor. Ti co na závody jezdí se mnou nesouhlasí a doporučuji si poslechnout i jejich názor).

Na tyto děti které závodí dostávají oddíly dotace, proto trenéři po dětech vyžadují, aby se jich účastnilo maximum. Náš oddíl ke svému chodu dotace nepotřebuje a tudíž nemusíme děti nutit do závodů v tomto mladém věku.

Co jsou mimooddílové závody pro děti 11-16 let:

V tomto věku již většina dětí zjistila jak závody mimo oddíl bolí a obvykle s judem končí, nebo absolutně závody mimo oddíl odmítají(což se obvykle trenérům nelíbí).

Děti již jsou v kategoriích mladší a starší žáci, dorost atp. a zde to již jsou opravdu závody kam, pokud má vaše dítě talent má smysl začít jezdit. Zde se již bojuje o titul mistra kraje a mistra republiky. Ve starších žácích se pokud jste úspěšní o vás projeví zájem vedení kraje a je možné soupeřit v dětské olympiádě a dokonce se i podívat někam do zahraničí s nejlepšími krajskými závodníky.

PROČ nedoporučuji rovnou závody mimo oddíl?

Je to proto, že na našich oddílových závodech panuje velmi přátelská atmosféra, my trenéři naše judisty známe a známe jejich dovednosti a dokážeme při závodech minimalizovat rizika úrazu. Naši závodníci na oddílových závodech dávají velký pozor, mají zakázáno používat techniky, které jejich soupeři neznají atd. atd.

Dotaz: Máme zájem závodit i na závodech mimo oddíl JUDO4FUN. Co proto musíme udělat je tato možnost vůbec a jaké jsou podmínky a doporučení?

V našem oddíle JUDO4FUN, máme závodnickou skupinu, která pravidelně na závody jezdí. Poznáte je snadno, podle červených oddílových znaků - viz. obrázek níže - tentýž ale je červený.

Dále závodníci mají nepsanou povinnost mít příslušnost k oddílu na zádech tzv. back number (toto ale může mít jakýkoli člen oddílu). Pokud máte zájem aby Vaše dítě závodilo mimo oddíl, je vhodné, aby si zkusilo pár zápasů ideálně s našimi závodníky a pokud to ustojí následně vyzkoušet závody mimo oddíl. Pokud ne, či je poraženo do 10 vteřin, naprosto závody mimo oddíl nedoporučuji, riskujete zdraví svého dítěte.

Nemohu Vám to zakázat, jen to NEDOPORUČUJI.!!

Jak funguje bodování - získávání výkonnostních tříd:

Aby závodník získal červený znak musí mít 10 poražených soupeřů mimo oddíl se stejně vysokým výkonnostním stupněm, či vyšším.

Další zásadní informace k závodění:

1. Věkové rozdělení:

Začneme od nejmladší kategorie:

Koťata jsou děti, kterým je v daném roce 7 a 8 let. Judo dělají pro radost, často jako všestrannost s judem.

Mláďata, těmto je 9 a 10 let v daném roce.

Závody jsou pro tyto kategorie spíše formou zábavy, setkání se s novými soupeři, vyzkoušení dovedností mimo oddíl a zápasí se místní závody. Nejsou zde žádné velké ambice.

Mladší žáci - 11 a 12 let v daném roce. Je vhodné, aby dítě již začalo mít judo jako hlavní sport pokud chce vítězit na judo turnajích.

Starší žáci - 13 a 14 let. Zde již jsou závody velmi náročné a dítě musí již mít judo jako hlavní sport a trénovat ideálně min. 4x týdně, spíše více.

Tyto dvě kategorie kromě normálních turnajů, mají možnost se utkat i na prestižních turnajích, zvaných krajské poháry. Tyto poháry jsou obvykle čtyři ročně. Pokud se na těchto krajských pohárech umístí (do pátého místa) získávají body. Tyto body se následně sečtou a nejúspěšnější závodníci následně reprezentují kraj a oddíl na Mistrovství republiky.

V případě úspěchu na mistrovství republiky je i možnost účastnit se dětských olympiád v judu, či evropských soutěží v rámci českého svazu juda. Také tyto děti se účastní různých soustředění mimo náš oddíl.

Dále zde je kategorie dorostu, juniorů a mužů, kategorie v závodní sféře zastřešuje USK Folimanka, kam je ideální aby děti, pokud jsou úspěšné ve starších žácích plynule přešly. (pokud chtějí judem žít a reprezentovat naši republika jako např. Krpálek).

Pokud nejste stále rozhodnuti zda závody jsou správné pro děti, či ne, a přemýšlíte o tom stále, doporučuji následující článek .

Proč dětem kazíme sport? VÁCLAV DOLEJŠÍ Díky hodinám drilu a tlaku na výkon máme spoustu mistrů světa v kategoriích do 12 let. To se nám třeba ve fotbale nemohou rovnat ani Italové. S dospělými Italy se ale na hřišti nepotkáme.

Všichni jsme se samozřejmě hodně radovali, když „naši kluci“ přivezli z hokejového šampionátu bronzové medaile. Po dlouhých deseti letech čekání! Hoši, děkujem! Pojďme si to ale dnes, s týdenním odstupem a chladnou hlavou, říct střízlivě a upřímně: Byla to náhoda. Vždyť z velkých týmů jsme ve Finsku dokázali porazit jediný, a to Spojené státy. Hokejovou bídu ještě lépe dokládá jiná statistika – na mistrovství světa juniorů jsme medaili nezískali už 17 let. Ale není to jen hokej. Sokolskému národu se poslední roky nedaří skoro v žádném sportu. Pokud tedy pomineme, že máme mistra světa v káčování, piškvorkách nebo kuličkách. Co se to děje? Zkazili jsme sport dětem. Míněno my všichni – rodiče, trenéři, kluby i stát s jeho zvrácenými pravidly financování sportu. Ani ty nejmenší děti nesportují pro radost, ale hlavně proto, aby získaly branky, body nebo vteřiny. Nejdůležitější je uspět a vyhrát. Prohra znamená ponížení, ostudu, slzy. To moc dobře ví každý prvňáček, kterého seřve táta, máma nebo trenér.

Ano, díky ranné specializaci, hodinám drilu a tlaku na výkon máme spoustu mistrů světa v kategoriích do 12 let v různých sportech. To se s námi třeba ve fotbale nemohou srovnávat ani Italové, čtyřnásobní mistři světa. Škoda, že s nimi nemůžeme změřit síly i v dospělém fotbale, protože na světový šampionát jsme se už čtyřikrát za sebou nedokázali ani kvalifikovat. V jiných zemích nechávají žáčky mazlit se s balonem nebo pukem, aby měli radost třeba z povedené kličky, zatímco my na ně řveme. Zahoď to, odkopni, hlavně neriskuj! Že tenhle systém nefunguje a jak vyhořelé a zničené děti se spoustou pohárů na poličce ve svém pokoji definitivně opouštějí sport už v juniorském věku, nedávno popsal britský deník Guardian.

Ve své analýze popisoval, jak je možné, že pětimilionové Norsko tak jasně dominuje v zisku medailí na posledních zimních olympiádách, a proč mu nestačí ani země s bezednými líhněmi talentů, jakými jsou USA, Čína nebo Rusko. A zjistil, že to není jen podnebím, bohatstvím země nebo tím, že v Norsku sportuje neuvěřitelných 90 procent dětí. Ten hlavní rozdíl je jinde – Norové zavedli zákaz soutěží ve všech sportech pro děti do 13 let. Neklade se důraz na soutěživost, na skóre, žádné body, góly ani vteřiny. Děti sportují pro radost. A učí se sport si zamilovat. Samozřejmě i čeští trenéři velmi dobře vědí, že malé děti nepotřebují specializaci, ale úplný opak – co největší všestrannost. Jenže jsou pod tlakem buď ambiciózních rodičů, kteří chtějí mít doma malého mistra světa, anebo svých klubů, které dostávají státní dotace nejen na hlavu, ale také podle výsledků v soutěžích. Změnit se to snaží iniciativa Trenéři ve škole. Specialisté z klubů chodí pomáhat na základní školy do hodin tělocviku. Snaží se tady rozhýbat a nadchnout pro sport i „moulíky“, jak vtipně říkají pohybově nepříliš nadaným dětem. Že děti potřebují umět lézt, šplhat, dělat kotrmelce, házet, skákat nebo se prát, aby z nich vyrostli budoucí úspěšní sportovci, víme díky mnoha příkladům. Takový Roman Šebrle, olympijský vítěz v desetiboji, který jedenáct let držel světový rekord, začínal s atletickým vícebojem až v 19 letech. Do té doby se věnoval fotbalu. Ve stejném věku s veslováním začínala i Miroslava Knapková, pozdější mistryně světa a olympijská vítězka ve skifu. Přitom jako dítě se věnovala běhu na lyžích a lehké atletice. Jestli mají trofeje z velkých turnajů zdobit v Česku i jiné místnosti než jenom dětské pokojíčky, potřebujeme změnit přístup.